ivan_komarek_litomerice_01

Mezi těly – výstava Litoměřice

Ivan Komárek – kresby, obrazy 4. 10. – 18. 11. 2007

Koncept a výběr exponátů: Richard Drury, Ivan Komárek

Kurátor výstavy: Alena Beránková

Ivan Komárek (1956) vystudoval Akademii výtvarného umění v Praze v letech 1976-1982 u profesora Jana Smetany. Na uměleckou scénu vstoupil v 80. letech minulého století, kdy se v tehdy pozdně totalitní době začala objevovat řada neoficiálních výstav a akcí. Do povědomí diváků se Komárek zapsal svým expresivním figurálním vyjádřením, zobrazováním magické smyslnosti každodenního života. O lidskou figuru se zajímá jako o živou bytost s její bezprostřední fyzickou blízkostí, přičemž inspiraci čerpá z vlastního rodinného prostředí a jeho kulturních kořenů. Prvotní statická monumentalita autorových figur se postupně proměnila v elastické seskupení těl, tvarů a konceptů. Zvířata získávají lidské vlastnosti, lidé naopak zvířecí, triviální předměty se stávají důležitými, ostře erotické náměty se jeví až dětsky naivně, dětským banalitám je vtisknuta důstojnost dospělých. A k podobné proměně dochází i v materiálové rovině; papírová koláž se objevuje na malířském plátně, malba naopak napodobuje vystřižené papírové figury.

U Komárkovy obnaženosti lidských těl nejde jen o fyzický náboj, ale především o náboj psychický. A samozřejmě je přítomný a přiznaný erotický moment jakožto vyslovený mezilidský katalyzátor. Protagonisté dějů a příběhů mezi sebou řeší dennodenní životní situace, mnohdy se objevují spolu, aniž by uznaly přítomnost druhých. Vzájemná odlišnost, ale zároveň i závislost mužského a ženského principu je všudypřítomná.

V devadesátých letech autor začal uplatňovat prostorové možnosti asambláže. Do obrazového prostoru začlenil skutečné předměty jako například pletivo, plastové květiny, dokonce i vypínač s elektrickým kabelem pro funkční lampu. Obraz budoval ven k divákovi, plastická dynamika byla umocněna vlastní reálnou „stínohrou“.

V letech 1994-1997 vzniká také cyklus „Pocta manýrismu“. Podle manýristických reprodukcí autor vytvořil velkoformátové kresby, do nichž vnesl ducha současnosti. Jde především o hravý, nezatížený dialog mezi přítomností a minulostí. Komárek reaguje na historické podněty bezprostředně, nečiní si nárok na nadčasovou „duševní hloubku“. V manýristických tvarech našel jisté osobní souznění.

Na počátku nového tisíciletí autor vytváří „Černou sérii“, jakýsi soukromý hold „černé Ostravě“. Obrazy jsou malovány na černé střešní lepence, původní inspirací byla starořecká ikonografie se svou heroickou stylizací lidské postavy. Tvary se pohybují na hranici mezi světem racionálního vidění a světem bujné obrazotvornosti.

V současné tvorbě se autor vrací ke klasické technice – akrylu s olejem na plátně.

Celou Komárkovu tvorbu prostupuje jeho smysl pro ironii, očistná, nikoliv negující součást jeho pohledu na sebe i svět kolem. Obrazovou plochu vnímá jako výzvu nejen k originálnímu formálnímu řešení, ale hlavně k bezprostřednímu lidskému sdělení.